„Himmler už 25. května 1940 předložil „koncepci“, nazvanou „Některé úvahy o tom, jak naložit s místním obyvatelstvem východních oblastí“. Stálo tu: „Jsme maximálně měrou zainteresováni na tom, aby se národy východních oblastí v žádném případě nesjednocovaly, nýbrž naopak štěpily na co možná malé větve a skupiny.“ Konkrétní plán, jejž z toho Himmler vyvodil už 15. července, „během následujících 25 – 30 let předpokládal likvidaci a deportaci 80–85 % obyvatel Polska, 85 % obyvatel Litvy, 65 % populace západní Ukrajiny, 75 % obyvatel Běloruska a po 50 % populace Lotyšska, Estonska a Čech. .“ (Generalplan Ost, A. Pronin)

Jakmile Němci se svými spojenci vtrhli do Ruska v červnu 1941, genocida začala. Týkala se především židovského obyvatelstva zde usídleného, ale snad stejně intenzivně i východních Slovanů bez rozdílu.

Dnes Německo se snaží „uklidit“ jeden ze svých koloniálních zločinů. Uznalo genocidu povstalého obyvatelstva v Namibii, šlo asi o téměř 100 tisíc lidí, omluvilo se a chystalo odškodnit své zločiny. Nabídlo investice ve výši asi 28 miliard korun. Shromáždění náčelníků Namibie takovou potupu odmítlo a požadovalo náhrady ve výši kolem 400 miliard euro. Jednání, pokud neskončí, budou zřejmě ještě delší dobu pokračovat. Zatím však jednající strany jsou od sebe značně vzdálené.

V této souvislosti vzniká otázka, zda by Německo mělo konečně uznat i genocidu Slovanů, které se na nich dopustilo. Zatím nevidíme v tomto směru žádné slibné náznaky. Přesto bychom měli zdůraznit, že německý Spolkový sněm si připomenul blížící se výročí útoku Německa na SSSR i zločinů, kterých se Němci dopustili, a litoval. U nás v Poslanecké sněmovně by něco podobného v současnosti není, jak se domníváme, možné. Samozřejmě my jsme nebojovali se Sovětským svazem, ale stáli na jeho straně, stejně tak i na straně dalších mocností, jež válčily s Německem. Byli to především Sověti, kteří nás osvobodili z německého. Plán na likvidaci našeho národa Němci proto nemohli uskutečnit. Místo vděčnosti však ve veřejném prostoru vládnou rusofonní nálady. Kdy jim bude konec? My se od nich zcela distancujeme. Věříme, že naše tradiční vztahy s Ruskem budou obnoveny. Je to jen otázka času.

Pokud jde o ČR, pak ani reparace nám Německo neposkytlo ve výši stanovené Pařížskou reparační úmluvou. Na jeho straně jsou nejen vláda ČR, ale i nemálo přátel Německa a tzv. sudetských Němců, kteří dávají, jak se domníváme, přednost německým zájmům před českými. Kdy konečně tyto hry naši lidé prohlédnou? Jestliže nezmoudří do voleb, náprava česko–německých vztahů, která by vedla k normálu, bude ještě těžší.

Požadujeme, aby Německo nám zaplatilo reparace, požadujeme, aby uznalo genocidu Slovanů, které se plánovitě dopustilo v průběhu druhé světové války, a vyvodilo z toho všeho důsledky, alespoň takové, jež se blíží těm, které nabídlo Namibii. Nejen však uznalo genocidu Slovanů a nabídlo jim velkorysé odškodnění, ale v neposlední řadě, aby své genocidní jednání odčiňovalo i každodenní svou činností. 30 milionů slovanských obětí nesmí být nikdy zapomenuty!

Je však přímo odstrašující, když ministryně obrany SRN, hodlá mluvit s Ruskem z pozice síly. Podobně se vyslovují i „naši lidožrouti“. Je to nebezpečné nejen pro nás, ale i pro Evropu a svět. Od mírového soužití se tak oddalujeme. Vstupujeme do velmi nejisté doby. Věříme však, že touha po míru, jež je vlastní velké většině obyčejných lidí, převáží.